Domácí úkol z Lektvarů
Vytáhnout mě ve tři ráno z postele a vláčet mě přes celé město, jenom proto, abych se na něco podíval, je na zabití.
Trochu morbidní představa, když vezmu v úvahu, že jsem policajt a přivolali mě k mrtvole. Uznávám, že to sice byl starý bezdomovec a „voněl“ alkoholem až do druhé vesnice za městem, ale přesto to byla lidská mrtvola.
Ti, co na místo činu přijeli dřív než já, už stačili místo činu zajistit a vzít většinu stop a důkazů k analýze. Až na to, že skoro žádné stopy ani důkazy nebyly. Což byl dost veliký problém. Nebylo se totiž pořádně čeho chytit.
Jediné, co mě utvrdilo v podezření, že to byla vražda a ne otrava hodně nekvalitním alkoholem, byl výraz v obličeji naší mrtvolky. Hrůza, děs, jako by uviděl ďábla.
Ani po dvou nekonečných dnech, kdy jsem vstoupil do budovy patologie, která by potřebovala rovnou zbourat, protože ani rekonstrukce by téhle barabizně nepomohla, jsem nebyl o nic moudřejší. Patolog totiž také nenašel na mrtvém ani stopu, ani náznak toho, že by jeho smrt byla vražda.
Mě ale stále ležel před očima jeho obličej, jeho oči. Prohlížel jsem si po večerech fotografie z místa činu, četl znovu a znovu všechny zprávy a hledal sebemenší maličkost, která by mě někam posunula.
Jednou mě takhle, nad fotografiemi a spoustou lejster z vyšetřování, překvapila moje sestra.
Trochu zvláštní bytůstka, protože když jí bylo 11, tak jí přišel dopis, který nám všem převrátil celý život. Stálo v něm totiž, že moje sestřička je čarodějka a právě ji přijali do kouzelnické školy v nějakých Bradavicích.
Hlavně kvůli ní mám doma krb, protože ona ke mně jiným způsobem nechodí. Prostě vleze do krbu, hodí si na zem nějaký prášek, něco si zamumlá, zmizí a během vteřiny se objeví v jiném krbu klidně 400 kilometrů daleko.
Ale abych neodbočoval, moje sestřička se u mě najednou objevila, ze šatů si rukou smetla neviditelné smítko, došla ke mně a podívala se mi přes rameno na fotky.
Co to je? *zeptala se jindy velmi klidná, teď však rozrušená na nejvyšší míru. Trošku mě ten její neklid překvapil, ale přesto jsem jí vysvětlil, na čem právě pracuju.
Pozorně si prohlížela fotografie, pak se otočila na podpatku, hodila za mnou pouze „Někoho ti sem pošlu. Ničemu se nediv.“ A byla pryč.
Seděl jsem tam jako solný sloup a vůbec nic jsem nechápal. Večer, když se pomalu ale jistě setmělo, se moje sestra objevila v mém bytě znovu. Tentokrát ale nebyla sama. Přišli s ní ještě dva divně oblečení chlápci.
Oba kupodivu slušně pozdravili, došli k mému stolu a položili na něj tři dřevěné tyčky. Díky zkušenostem s mojí sestrou, jsem v nich poznal kouzelnické hůlky. Každá byla jiná, ale všechny byly velmi kvalitní a musely stát majlant.
„Dívej se. Zasloužíš si znát pravdu.“ koukla po mě sestra a pak se už jenom soustředila na ty dva, kteří s ní přišli a na ty tři hůlky.
Jeden z těch chlápků vytáhl z hábitu nějakou lahvičku, rozdělal ji, a opatrně pokapal všechny tři hůlky tou vodičkou z lahvičky. Sestra tomu říká lektvar.
Pozoroval jsem hůlky a nestačil se divit. Dvě z nich zůstaly normální, ale ta třetí najednou zrudla do sytě červena. Chlápci se sestrou po sobě koukli a kývli hlavami, jako by se v něčem shodovali. Pak oba chlápci vzali všechny tři hůlky, vlezli do krbu a zmizeli jako pára nad hrncem.
Sestra se s vážnou tváří podívala na mě. „ Ta hůlka, která zčervenala, je hůlka vraha. Ten pohled v očích toho mrtvého znám. Je to pohled někoho na koho byla použita kletba, která se nepromíjí. Není v tvé moci vraha usvědčit. Ale v naší moci ano.“ Pak se pomalu otočila, došla ke krbu, stoupla si do něj a za pár vteřin odletěla za těmi dvěma chlápkama.
Nemusela mi sáhodlouze vysvětlovat, co znamená kletba, která se nepromíjí. Řekla mi o těchto kletbách ještě, když byla na škole. Měla pravdu. Policie uzavřela smrt bezdomovce jako nešťastnou náhodu. Ale já stoprocentně vím, že ten, kdo ho zabil, sedí v téhle chvíli v nejhorším kouzelnickém vězení. V Azkabanu. A to je dobře.